Březen 2015

co

1. března 2015 v 20:21
Je jedno, co se děje, co při tom všem cítím - nic nedává smysl. Všechno je tak prázdný a tichý. Doufám, že přijde den, kdy zapomenu tak, jak jsem zapomněla tehdy, protože se stejně nic z toho, po čem prahnu, nestane. A zní to zoufale - tak zoufale, že se i já stydím. Ale nemohu si pomoct.

Možná je to všechno tím, že zakázaný ovoce chutná nejlíp a že utrpení je vlastně jistý způsob útěchy a do určité míry je značně příjemné - mnohem víc než opětované city. Kdo ví. Pořád vidím ty dva krásný úsměvy, z nichž láska úplně čpí. Hm, je to svým způsobem celkem nechutný a takový ohraný, prostě lidský. A mně se lidskost, taková ta ukázková, šťastná a stupidní, asi moc nelíbí. Je moc jednoduchá. Bez bolesti. Baví mě pozorovat, jak se všem daří, nebo jak skvěle umí skrývat všechny ty svý životní průsery, je to jako když se člověk kouká na nějaký prostý film s ještě prostější zápletkou a jejím rozuzlením, skýtající ten nejsladší konec, který mohl divák očekávat. Je to celkem fajn - tedy pokud je člověk debil nebo je až moc chytrej a chce od světa to, co mít nemůže, a potřebuje jistý druh odreagování. Ale žít v tom? To je na mě až moc jednoduchý. Úplně cítím, jak mě všechny ty věci pomalu drtí - a líbí se mi to. Chyběly by mi.