je to pondělí?

26. ledna 2015 v 20:52
Spěchám. Má chůze postrádá veškerou eleganci, veškerou krásu, takt, jež by měla chůze člověka, nacházejícího se v takovém rozpoložení, jako já, skýtat. Je mi zima a je mi pod psa - tak to všechno je. A zůstane to tak. Já ani nevím, proč mi vlastně pod toho psa je, jelikož není ničehož, co bych nějak zvlášť postrádala. Mám jen rýmu, bolí mě hlava a chvílemi mám pocit, že mi praskne. A to je až ohyzdně lidské. Můj život je nechutně lidský.

Cestou domů jsem potkala svoji první lásku. Čistě platonickou, čistě jednostrannou. Možná to ani nebyla láska, třeba to bylo jen chvilkové poblouznění, malý zkrat v mé duši, jenž časem úplně odezněl. Ale viděla jsem ji ráda, takhle z blízka. Vlastně ji potkávám velmi často, obvykle však kráčí po protějším chodníku. Někdy si nedalo nevšimnout jejích letmých pohledů. A jediné, co jsem si v onu chvíli přála vědět, bylo to, co se jí zrovinka honí hlavou. Zda přemýšlí nademnou a nad tím, co bylo a z části taky vůbec nebylo. A dnes byla tak blízko, tak blízko, že jsem mohla nahlédnout do oněch modrých očí, jež mě dřívě tak uchvacovaly. A možná v ní bylo stále cosi, co ve mně probouzelo to samé, co tehdy, ale byl to jen nepatrný zbytek. Zbytek, jež ve mně vyvolal příjemnou nostalgii.

Když jsem se vrátila domů, postavila jsem vodu na čaj. Zelený - poslední dobou téměř jediná věc, co jsem do sebe schopna vpravit, aniž by se mi neudělo podivně. Spořádala jsem růžový koblih, nebylo pochyb o tom, že za chvíli půjde opět ven, ale nestalo se, což ve mně vzbudilo dojem, že přeci jen neumírám, že jsem dočista normální. Alespoň v té míře, jako jsem byla vždy, ba dokonce ještě normálnější. Načež jsem vzala čaj, a uchýlila se směrem k mé posteli, kde jsem strávila příjemnou chvilku s knihou od F. Topola. Pak na mě z ničehož nic padla únava, a tak mi nezbývalo nic, než zabalit svoji hlavu do deky - stále nevím, proč jsem tak učinila, ale bylo mi poté velmi příjemně, zřejmě proto, aby, až mi z té bolesti opravdu praskne kebule, nebyl všude nepořádek - a asi tak hodinu usínala. Bylo mi příjemně. Nevnímala jsem bolest, nevnímala jsem život. Poté, co jsem se probudila, byla bolest ještě intenzivnější a v ústech pachuť čehosi nedefinovatelného, jež zoufale škemralo o doušek vody. Nuže, vyškrábala jsem se z postele a zamířila do kuchyně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 28. ledna 2015 v 9:04 | Reagovat

Nechutně lidský a nechutně reálný. Na to bacha. Dočista normální? Jasně, zapírat, zapírat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama