Leden 2015

Je to tady tak smutně prázdný (a plný smutku)

28. ledna 2015 v 18:48
Bylo to v ten den, kdy svíjel své vyhublé, mladé tělo v horké vodě. Pozoroval každickou jeho část, jak pomalu rudne, tak byla ta voda horká! Přesto však stále pociťoval chlad. Ten nechutně dotěrný chlad, jež prosakoval jeho duší až do té zničené schránky plné jizev a ran. Přesně ten den, kdy se sám zebe zeptal, zda má jeho existence nějaký smysl, a jestli tady není, čistě náhodou, jen tak pro legraci.

Myslel na její tělo, to, co ho tak přitahovalo. Na to, že její tělo mu už nepatří, ba snad dokonce nikdy nepatřilo. Toužil se dotknout jejího štíhlého pasu, jež tak krásně kontrastoval s tím skvělým zadkem. Byl zvíře a styděl se. Přesto si však nemohl pomoci.

Když se posledně loučili, na tvářích oboum tančily prazvláštní úsměvy, které jako by říkaly, že i když svět občas stojí za nic, oni dva si všechnu tu lásku, kterou postrádá, vynahradí. Všechnu tu bolest zapomenou, když se jejich těla rytmicky pohybují do melodie emocí a vzájemné přitažlivosti. Jak pomíjivé všechny tyto chvíle jsou!

Ležel, doufal, že horko odplaví všechny ty pocity, že zmizí tak rychle, jako se objevily. Byl v prdeli s rozumem, byl v prdeli s životem. D. už pociťuje určitě to samý, co on pocítil jen jednou jedinkrát - ty pocity zamilovanosti mísící se se zmateností a chutí udělat kde co, jen tak, zřejmě z rozmaru. Miluje a odmilovává se. Bodá a znovu miluje. Je to přece jenom ženská. ale on ji asi miluje.

je to pondělí?

26. ledna 2015 v 20:52
Spěchám. Má chůze postrádá veškerou eleganci, veškerou krásu, takt, jež by měla chůze člověka, nacházejícího se v takovém rozpoložení, jako já, skýtat. Je mi zima a je mi pod psa - tak to všechno je. A zůstane to tak. Já ani nevím, proč mi vlastně pod toho psa je, jelikož není ničehož, co bych nějak zvlášť postrádala. Mám jen rýmu, bolí mě hlava a chvílemi mám pocit, že mi praskne. A to je až ohyzdně lidské. Můj život je nechutně lidský.

Cestou domů jsem potkala svoji první lásku. Čistě platonickou, čistě jednostrannou. Možná to ani nebyla láska, třeba to bylo jen chvilkové poblouznění, malý zkrat v mé duši, jenž časem úplně odezněl. Ale viděla jsem ji ráda, takhle z blízka. Vlastně ji potkávám velmi často, obvykle však kráčí po protějším chodníku. Někdy si nedalo nevšimnout jejích letmých pohledů. A jediné, co jsem si v onu chvíli přála vědět, bylo to, co se jí zrovinka honí hlavou. Zda přemýšlí nademnou a nad tím, co bylo a z části taky vůbec nebylo. A dnes byla tak blízko, tak blízko, že jsem mohla nahlédnout do oněch modrých očí, jež mě dřívě tak uchvacovaly. A možná v ní bylo stále cosi, co ve mně probouzelo to samé, co tehdy, ale byl to jen nepatrný zbytek. Zbytek, jež ve mně vyvolal příjemnou nostalgii.

Když jsem se vrátila domů, postavila jsem vodu na čaj. Zelený - poslední dobou téměř jediná věc, co jsem do sebe schopna vpravit, aniž by se mi neudělo podivně. Spořádala jsem růžový koblih, nebylo pochyb o tom, že za chvíli půjde opět ven, ale nestalo se, což ve mně vzbudilo dojem, že přeci jen neumírám, že jsem dočista normální. Alespoň v té míře, jako jsem byla vždy, ba dokonce ještě normálnější. Načež jsem vzala čaj, a uchýlila se směrem k mé posteli, kde jsem strávila příjemnou chvilku s knihou od F. Topola. Pak na mě z ničehož nic padla únava, a tak mi nezbývalo nic, než zabalit svoji hlavu do deky - stále nevím, proč jsem tak učinila, ale bylo mi poté velmi příjemně, zřejmě proto, aby, až mi z té bolesti opravdu praskne kebule, nebyl všude nepořádek - a asi tak hodinu usínala. Bylo mi příjemně. Nevnímala jsem bolest, nevnímala jsem život. Poté, co jsem se probudila, byla bolest ještě intenzivnější a v ústech pachuť čehosi nedefinovatelného, jež zoufale škemralo o doušek vody. Nuže, vyškrábala jsem se z postele a zamířila do kuchyně.

Konec. Nesnáším nové začátky.

25. ledna 2015 v 21:54
Ať žije bolest, ať žijí všechny ty zrůdnosti z mojí hlavy! Ať žije lhostejnost a mizerná slovní zásoba! Ať žiji já - nový začátek, nový konec.
Ha, přišel, nečekán, nezván. Bezejmenný. A vše s sebou vztal. Vše, kým jsem byla, vše, co pro mě v poslední době něco znamenalo. Odnesl si s sebou mé já a na cestě zpět je někde, zřejmě úmyslně, ponechal - teď tam leží, neví, jak se vrátit, a pomalu tleje. Nemohu se na to dívat. Musím jít dál, musím, byť jen malou část, sebe samé zvednout z toho prachu a jít. Jít úplně jinou cestou. Nebudu pokračovat, začnu znovu, jinak. Nevím, kdo to byl, nikdy se to nedozvím, ale přes všechnu tu nenávist, kterou k němu chovám, jsem mu svým způsobem vděčna. Jsem ráda, že ukončil jednu etapu mého nicotného života. Stejně bych to musela udělat.
A tiše se zmítám v bolesti, není to krásný pocit? Umírám v důsledku života, tak jako ty, tak jako my všichni.