co

1. března 2015 v 20:21
Je jedno, co se děje, co při tom všem cítím - nic nedává smysl. Všechno je tak prázdný a tichý. Doufám, že přijde den, kdy zapomenu tak, jak jsem zapomněla tehdy, protože se stejně nic z toho, po čem prahnu, nestane. A zní to zoufale - tak zoufale, že se i já stydím. Ale nemohu si pomoct.

Možná je to všechno tím, že zakázaný ovoce chutná nejlíp a že utrpení je vlastně jistý způsob útěchy a do určité míry je značně příjemné - mnohem víc než opětované city. Kdo ví. Pořád vidím ty dva krásný úsměvy, z nichž láska úplně čpí. Hm, je to svým způsobem celkem nechutný a takový ohraný, prostě lidský. A mně se lidskost, taková ta ukázková, šťastná a stupidní, asi moc nelíbí. Je moc jednoduchá. Bez bolesti. Baví mě pozorovat, jak se všem daří, nebo jak skvěle umí skrývat všechny ty svý životní průsery, je to jako když se člověk kouká na nějaký prostý film s ještě prostější zápletkou a jejím rozuzlením, skýtající ten nejsladší konec, který mohl divák očekávat. Je to celkem fajn - tedy pokud je člověk debil nebo je až moc chytrej a chce od světa to, co mít nemůže, a potřebuje jistý druh odreagování. Ale žít v tom? To je na mě až moc jednoduchý. Úplně cítím, jak mě všechny ty věci pomalu drtí - a líbí se mi to. Chyběly by mi.
 

srát se s nadpisem - to určitě

26. února 2015 v 18:34
Už mě zase bolí hlava. Jsem moc dlouho doma, potřebuji na vzduch.

A přijde mi, že když nejsem namol, nejsem člověk.


Dnes se mi o tobě zdálo. Jo, děsný klišé. Jsem teď jako zaláskovaná, zoufalá kreatura, tak prostá, že v pocitech, v lásce vidí jediné východisko. Jenže tohle není láska, tohle je něco víc. Tohle je něco nadpozemskýho, přesahující lidské chápání. Přesahuje to všechno. Jen jsme se na sebe dívali. Pohledy plné proseb a omluv. Bylo ticho. Vnímala jsem jen tebe, ty tvé oči, které byly až podezřele podobné těm mým, což je pěkně trapný, protože právě tvoje oči jsou ty, kvůli kterým se lidi zabíjej (a kdo ví, třeba budou právě tvoje oči tím, proč odcházím i já). Moje oči stojí za nic.

A možná, že mi nevadí, že už s tebou nikdy nepromluvím, nevadí mi dokonce ani to, že tě nikdy nepotkám. Stačí mi, když na mě prosebně hledíš, nebo ležíš na zemi, pláčeš a chceš, abych tě držela za ruku. Protože sny jsou krásné, sny krásně lžou. V normálním životě jsou lidé hned na první pohled hnusní, člověk je nemusí ani pořádně poznat, aby jej opět utvrdili v tom, že je lepší být sám.

Hej, Zrádná!

24. února 2015 v 22:24
Byly to přesně ty večery, kdy posedával ve svém bytě, v tom malém světě, a bezmyšlenkovitě poslouchal každý z těch dotěrných taktů. Přemýšlel nad ní, celé ty dny, celé nekonečné dny myslel jen na ni. Představoval si Zrádnou jako všichni ostatní - plíživý stín, který člověka pronásleduje celou věčnost, časem se zvětšuje, pomalu požírá vše kolem až nakonec zůstane jen ona všemi známá neznámá, nechutná prázdnota plná nejistoty. Ale narozdíl od všech těch bídníků se jí nebál. Věděl, že jednou přijde. Doufal, že jednou přijde. Měl ji dokonce i rád, bral ji jako starou známou, či dokonce blízkého přítele. Byla mu útěchou, věčným východiskem. To ona jej zde paradoxně držela, to ona mu našeptávala, že jednou bude stejně všemu konec a že bytí je tak zbytečné, že by byla škoda si jej neužít, alespoň tak nějak zbytečně.

...

 


do hajzlu. chcípnu.

20. února 2015 v 23:48
Někdo zběsile mlátí do toho pekelného nástroje.
Ozývají se jen nechutné zvuky.
A bolí mě z nich hlava.

Jen k tomu přičichnu, chce se mi blít. Navrací všechny vzpomínky. Je to hrozně hnusný. Není to takový, jak si všichni myslí - není to krásný, je to prázdný. Je mi hnusně. Zabte mě! Je mi prázdně! Nechte mě tu. Nechte mě hnít - tiše a smutně. Nechte mě sžírat se vlastními pocity - nicotnými pocity a ještě nicotnějšími vzpomínkami, jež je vyvolávají.

Nesnáším se za to, jak umím milovat, za to, jak umím nenávidět. Hořkosladce. Bolestivě. Procítěně. Nechutně lidsky.

Někde tam byl. Je vlastně skoro všude. Potkala jsem ho na nádraží, na městě taky a po škole se ochomýtal také. Prostě tam byl. Byl to on, a zároveň to byl někdo úplně jinej. Je mi z té zmatenosti smutno. Je mi smutno ze všechny té lásky a touhy. Jo, sakra, ta touha! Ta debilní, nechutná touha! Copak se celkej svět točí jen kolem ní?

do hajzlu. chcípnu.

Bolí to?

14. února 2015 v 22:21
Ten film mě celou rozlítostnil. Nevím, proč jsem dnes zvolila něco tak sentimentálního, pochybuji, že tohle vše má na svědomí ten pitomej svátek.

Hledat štěstí, čekat na štěstí. Dá se na ně čekat v místech, jako je tohle? A co vůbec to štěstí je? Co znamená štěstí pro někoho, jako jsem já? Vzbuzovat lidech zvláštní pocity, možná zamilovanost a následně si uvědomovat, že nic necítím? Proč se vše točí kolem lásky? Copak všichni tady, celej svět, celá naše existence v hloubi svých nicotných duší neprahne po ničem jiném, než po lásce? Tak zbytečné! A přitom ta prázdota zející uvnitř mě doslova křičí, prosí. Ale marně. Ani já už hledat neumím. Kam se to vše podělo?

Marně se snažím udržet obraz toho všeho ve své mysli déle než pár vteřin. Nehnusí se mi. Jen mě nebaví. Nic mě nebaví. Nevím, co mám dělat. Potřebuji pořádnej kopanec do života. Lék na všechnu tu bolest. Nechutnou, neutichající bolest, jež bere vše, co se jí postaví do cesty. Ničí. Ničí mě a všechny kolem. Nejsem to já - to ta bolest!

Pořád tam stojí a zřejmě si připadá velmi důležitý. I já o tom byla doposud přesvědčena. Měla jsem za to, že to on je klíčem k tomu všemu. Ale dnes pochybuji, možná hledám na špatných místech. Možná se jen ztrácím.

Nevím. Kdo ví?

8. února 2015 v 22:44
Jako by ráno, kdy jsem se probudila s tou nechutně dotěrnou bolestí hlavy, několika modřinami, jejichž původ byl, stejně tak jako původ oné, dosti bolestivé, boule v zadní části mé hlavy, neznámý, mělo za vinu to hryzavé nutkání zakročit. Po tom, co jsem v horké vaně dostávala ze svých vlasů zvratky, které zřejmě patřily mně, jsem byla sama sebou donucena zamyslet se nad svým vlastním životem.

A topím se v samotě. Jak se z ní jen dostanu?

A vrátila se má láska, ta, kterou jsem potkala jen jednou v životě. Ani nevím, zda byly její vlasy černé nebo tmavě hnědé, vlastně vím jen to, že kdybych ji byla potkala znovu, nic bych neudělala. Ani bych se neusmála. Nikdy se nesměji. Na nikoho, a už vůbec ne na někoho cizího - na pana F., moji nejnovější platonickou lásku, která se po týdnech odloučení opět dobelhala zpět. Ještě lepší, než kdy předtím.

Svět

5. února 2015 v 21:11
Na duši prázdno, městem se line zdárný klid.
Snadno se říká - neboj, brachu, ono bude líp!
On však chcípe jak to zvíře.
Smutně zírá, nicotné rány si líže.

K čemu víra? K čemu láska!
Je zatracen.
Světu spadla vlídná maska,
teď hledí do prázdna, lidmi skolen.

Je tma - nevidí vůbec nic.
Takhle chutná konec? Křičí z plných plic.
Stojí nad ním, lhostejně, bez citů.
Naděje, vidina úsvitu.

Najednou se směje, je tak krásná!
zvedá jeho zničené tělo,
to, co tak dlouho trpělo.
To světu navrátila se maska!

Střepy večera

2. února 2015 v 17:06
Setrvává celou věčnost, ta úzkost nedávné noci. Je všude - v pohledech kolemjdoucích, v jejich úsměvech, pocitech zjevných na první pohled, ve mně. Ztrácí smysl i má platonická láska. V ten den jsem jich potkala spoustu - dokonce i tu největší. Stála několik metrů ode mne. Bylo to ... prázdné. Neemotivní. Přesně takové, jaké to je vždy, kdy pocity odvane čas. Nelidsky lidské. A byla bych řekla, že se mi chtělo nebýt, ale lhala bych. Byla jsem lhostejná. Ta lhostejnost mi rvala duši. Trhala ji na malé cucky a házela všude kolem. Až pozdě v noci, kdy jsem se vracela prázdnými ulicemi do ticha mého bídného světa, se mi chtělo zmizet z povrchu zemského. Po tom, co jsem měla tu čest shlédnout z výšin, v nichž se nachází všechna tupost a ignorace světa, na všechny ty bídníky bez starostí. S láskou. Ach! S takovou spoustou lásky! Těla semknutá v srdceryvných polohách, tisknoucí své tváře překypující vlídností. Chtělo se mi nebýt. A blít.

Jsou to střepy, každý kousek se ti zabodává do srdce a ničí tě zevnitř.

Je to tady tak smutně prázdný (a plný smutku)

28. ledna 2015 v 18:48
Bylo to v ten den, kdy svíjel své vyhublé, mladé tělo v horké vodě. Pozoroval každickou jeho část, jak pomalu rudne, tak byla ta voda horká! Přesto však stále pociťoval chlad. Ten nechutně dotěrný chlad, jež prosakoval jeho duší až do té zničené schránky plné jizev a ran. Přesně ten den, kdy se sám zebe zeptal, zda má jeho existence nějaký smysl, a jestli tady není, čistě náhodou, jen tak pro legraci.

Myslel na její tělo, to, co ho tak přitahovalo. Na to, že její tělo mu už nepatří, ba snad dokonce nikdy nepatřilo. Toužil se dotknout jejího štíhlého pasu, jež tak krásně kontrastoval s tím skvělým zadkem. Byl zvíře a styděl se. Přesto si však nemohl pomoci.

Když se posledně loučili, na tvářích oboum tančily prazvláštní úsměvy, které jako by říkaly, že i když svět občas stojí za nic, oni dva si všechnu tu lásku, kterou postrádá, vynahradí. Všechnu tu bolest zapomenou, když se jejich těla rytmicky pohybují do melodie emocí a vzájemné přitažlivosti. Jak pomíjivé všechny tyto chvíle jsou!

Ležel, doufal, že horko odplaví všechny ty pocity, že zmizí tak rychle, jako se objevily. Byl v prdeli s rozumem, byl v prdeli s životem. D. už pociťuje určitě to samý, co on pocítil jen jednou jedinkrát - ty pocity zamilovanosti mísící se se zmateností a chutí udělat kde co, jen tak, zřejmě z rozmaru. Miluje a odmilovává se. Bodá a znovu miluje. Je to přece jenom ženská. ale on ji asi miluje.

je to pondělí?

26. ledna 2015 v 20:52
Spěchám. Má chůze postrádá veškerou eleganci, veškerou krásu, takt, jež by měla chůze člověka, nacházejícího se v takovém rozpoložení, jako já, skýtat. Je mi zima a je mi pod psa - tak to všechno je. A zůstane to tak. Já ani nevím, proč mi vlastně pod toho psa je, jelikož není ničehož, co bych nějak zvlášť postrádala. Mám jen rýmu, bolí mě hlava a chvílemi mám pocit, že mi praskne. A to je až ohyzdně lidské. Můj život je nechutně lidský.

Cestou domů jsem potkala svoji první lásku. Čistě platonickou, čistě jednostrannou. Možná to ani nebyla láska, třeba to bylo jen chvilkové poblouznění, malý zkrat v mé duši, jenž časem úplně odezněl. Ale viděla jsem ji ráda, takhle z blízka. Vlastně ji potkávám velmi často, obvykle však kráčí po protějším chodníku. Někdy si nedalo nevšimnout jejích letmých pohledů. A jediné, co jsem si v onu chvíli přála vědět, bylo to, co se jí zrovinka honí hlavou. Zda přemýšlí nademnou a nad tím, co bylo a z části taky vůbec nebylo. A dnes byla tak blízko, tak blízko, že jsem mohla nahlédnout do oněch modrých očí, jež mě dřívě tak uchvacovaly. A možná v ní bylo stále cosi, co ve mně probouzelo to samé, co tehdy, ale byl to jen nepatrný zbytek. Zbytek, jež ve mně vyvolal příjemnou nostalgii.

Když jsem se vrátila domů, postavila jsem vodu na čaj. Zelený - poslední dobou téměř jediná věc, co jsem do sebe schopna vpravit, aniž by se mi neudělo podivně. Spořádala jsem růžový koblih, nebylo pochyb o tom, že za chvíli půjde opět ven, ale nestalo se, což ve mně vzbudilo dojem, že přeci jen neumírám, že jsem dočista normální. Alespoň v té míře, jako jsem byla vždy, ba dokonce ještě normálnější. Načež jsem vzala čaj, a uchýlila se směrem k mé posteli, kde jsem strávila příjemnou chvilku s knihou od F. Topola. Pak na mě z ničehož nic padla únava, a tak mi nezbývalo nic, než zabalit svoji hlavu do deky - stále nevím, proč jsem tak učinila, ale bylo mi poté velmi příjemně, zřejmě proto, aby, až mi z té bolesti opravdu praskne kebule, nebyl všude nepořádek - a asi tak hodinu usínala. Bylo mi příjemně. Nevnímala jsem bolest, nevnímala jsem život. Poté, co jsem se probudila, byla bolest ještě intenzivnější a v ústech pachuť čehosi nedefinovatelného, jež zoufale škemralo o doušek vody. Nuže, vyškrábala jsem se z postele a zamířila do kuchyně.

Kam dál